Jelikož jsme konečně měli dostatek peněz, abychom zachránili naši školu před zkrachováním, rozhodli jsme se, že spojíme naše síly a vykonáme něco záslužného a prospěšného pro celý svět: zachráníme jadernou elektrárnu Fukušima před výbuchem! Přesunuli jsme se proto ve stroji času do Japonska do roku 2011, kdy k výbuchu nečekaně došlo. Spolu s místními inženýry jsme po celý den chladili jaderný reaktor, nosili k němu vodu a pomáhali tak zabránit výbuchu elektrárny. Současně jsme po celý den plnili přes 41 úkolů, které sepsali naši slavní kolegové z fakulty jako manuál na záchranu reaktoru. Mezi úkoly bylo například postavit hráz, zapojit kabely do počítače, rozdělat a udržovat oheň pomocí miniaturních věcí v krabičce od sirek, projít bludištěm v mlze a spousta dalších. Večer jsme se pak po skupinách vydali zažehnout nefunkční reaktor. Malé děti šly za reaktorem kratší vzdálenost do lesa, zatímco my starší šli tu delší cestu až k retenčním nádržím a po celou cestu si mezi sebou předá...
Kvůli nedostatku peněz na financovaní naší univerzity a náročnému výcviku, který jsme absolvovali včera, nám pan děkan udělil na dnešní dopoledne volno. Někteří z nás se odebrali na louku, kde si mohli zahrát nějaké hry nebo jen tak odpočívat, a zbytek si šel odpočinout do chatek. Odpoledne nám dal pan děkan za úkol přenést se strojem času a získat nějaké peníze, protože hrozilo uzavření univerzity. Proto jsme se společně s naší zdravotnicí Martinou, vedoucími oddílů a instruktory přesunuli strojem času do roku 1892 na divoký západ, kde probíhala zlatá horečka. Potkali jsme dva kamarády, kteří zde zbohatli a následně své jmění prohráli v casínu. Rozhodli jsme se, že stejně jako oni budeme hledat zlato v řece. Ale to s tím casinem samozřejmě vynecháme. Nejdřív jsme ale museli získat povolení k těžbě zlata. V tu chvíli jsem u sebe bohužel ale žádné dolary, za které bychom si povolení mohli koupit, neměli. Někdo z nás sice navrhnul, že bychom se mohli pokusit získat zlato na čern...
V neděli jsme se s naším strojem času přesunuli do období druhé světové války. Když jsme se zde objevili, uviděli jsme skupinu vojaků včetně velitele a generála. Ti prý nutně potřebovali posili, a tak nás hned naverbovali do svých řad. To znamená, že náš dopolední program byl jasný- vojenský výcvik. Odpochodovali jsme na louku, kde na nás čekaly celkem čtyři úkoly. Všechny naše oddíly se na nich musely vystřídat a podat co nejlepší výkony. Na prvním stanovišti jsme odminovávali minové pole, do kterého jsme samozřejmě nesměli vstoupit. Poté jsme se jako spravní vojáci naučili střílet na cíl a třetím úkolem bylo úspěšně najít a projít cestu minovým polem. Nakonec jsme se naučili nesmírně důležité věci pro boj ve válce - ošetřit ránu a zhotovit si nosítka. K novým dovednostem, které jsme si osvojili, patří také bleskově rychlý nástup, neustálé klikování nebo dřepování a pochodová píseň, která zněla táborem skoro celý den: „Generál je nejlepší, problémy nám vyřeší, nepřítele zastraší a v ...